rozhovor s Evou Pinďákovou, dobrovolnicí Zajíčka na koni:

(květen 2010)

Jak ses o Zajíčku na koni dozvěděla? Co Tě přimělo k tomu, stát se u Zajíčka dobrovolnicí?

Dva roky nazpět jsem si plánovala letní prázdniny. Jak jinak, než s koníky. Mamka mi pomohla a přes jednu její kamarádku jsem jednoho krásného srpnového dne odjela do Kosovy Hory, kde koně ze Zajíčka dlouhou dobu bydleli. Nešlo o tábor pro handicapované děti, ale o klasický - jezdecký, který se koná, stejně jako tábor pro handicapované děti, každoročně. Z tábora, lidí a hlavně koní, jsem byla nadšená, ale i přesto jsem pokračovala v ježdění jinde, kde jsem tehdy jezdila třetím rokem.Celý rok jsem se těšila na to, až zase všechny milé koňské i lidské tváře uvidím. Po druhém táboře mi bylo jasné, že rok bych to bez všech nevydržela a začala jsem dojíždět do Bučovic, kam se koně, kteří vozí Zajíčkovy děti, přestěhovali, a druhým rokem zde i působí. Netrvalo dlouho a všimla jsem si různých akcí Zajíčka na koni, které se pořádaly a pořádají pro děti. Obdivovala jsem práci lidí okolo Zajíčka, jejich ochotu, zápal pro věc….radost, která z nich při práci vyzařovala. Netrvalo dlouho a už jsem vyplňovala přihlášku. Teď jsem jednou z těch, kteří se na těch akcích mohou podílet :-)
Co mě přimělo stát se u Zajíčka dobrovolnicí? Chuť pomáhat lidem, kteří neměli v životě takové štěstí jako já. Chuť smysluplně využít volný čas :-)
Zajíček mi to umožňuje.

V čem vlastně takové dobrovolnictví spočívá?

Pro každého je dobrovolnictví asi o něčem jiném. Na Zajíčkovi si cením toho, že mám možnost dělat to, co mě doopravdy baví a o co se zajímám. A tu možnost má každý, kdo přijde. Já se například nejvíc motám kolem koní. To znamená: sedlání, uzdění, čištění, vodění dětí na koních. Někoho jiného třeba víc baví vyrábění, tak zase  s dětmi tvoří :-)

Z čeho máš radost a co je naopak při té službě náročné?

Radost mám, když vidím, jak se dětem rozzáří oči při pohledu na koníky. Radost mám, když vidím, jak jsou v blízkosti koní šťastné :-)
Co je náročné? Pro mě osobně je nejnáročnější skloubit Zajíčka s ostatními aktivitami, kterých mám opravdu hodně a nejhorší je to samozřejmě se školou… Ne, že by po mě Zajíček vyžadoval pravidelnou účast na akcích. Naopak - Zajíček toho po mě moc nežádá, ale já s ním chci trávit čas :-)  Kdo by nechtěl? S fajn lidmi, koňmi a ještě k tomu v přírodě?

Je třeba nějakého odborného výcviku?

Většina z nás odborný výcvik nemá. Jedná se spíš o zkušenosti, které každý někde nasbíral. Každý jinde a jiným způsobem. Já využívám svojí pětiletou zkušenost u koní a soužití se třemi mladšími sourozenci. Jiní zase třeba působili ve školce, atd. U terapií je to samozřejmě o něčem jiném, ale převážně u všech činností, které provozujeme, platí, že stačí chuť a ochota pomáhat. Navíc:

„Neumíš? – Naučíme Tě“

„Nezvládáš? – Pomůžeme Ti“

V čem je práce s postiženými dětmi zvláštní a v čem úplně stejná jako u zdravých dětí?
V čem je ta služba pro Tebe přínosná? V čem Tě obohacuje?

Obohacuje mě především po psychické stránce. Lépe se mi po tom světě chodí s myšlenkou, že dělám něco užitečného, že někomu tím co dělám třeba i udělám radost, potěším ho.

Jak řekl Albert Einstein: „Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to.“ :-)

Změnil se nějak Tvůj pohled na svět, na společnost díky dobrovolnictví?

Určitě. Díky dobrovolnictví jsem si uvědomila, že zdraví není samozřejmost. Změnily se mi životní hodnoty….začala jsem si víc vážit rodiny a toho, že jsme já i moji blízcí zdraví.